Vysočany byly tepajícím srdcem pražského průmyslu, “městem továren”, kde se životní rytmus řídil houkáním sirén oznamující konec směny. Právě do tohoto prostředí, plného kouře a těžké práce, vstoupila na počátku 50. let stavba, která měla za úkol dělníky a obyvatele čtvrti léčit – a to nejen medicínou, ale i svou kultivovanou architekturou. Poliklinika ve Vysočanech (původně OÚNZ) na Sokolovské ulici není jen řadovým zdravotnickým zařízením, ale nenápadným klenotem od jednoho z nejvýznamnějších československých architektů 20. století, Antonína Tenzera.
Antonín Tenzer (1908–2002), žák Pavla Janáka a Jaromíra Krejcara, je veřejnosti znám spíše jako autor hotelu Jalta na Václavském náměstí nebo Dětské nemocnice v Motole. Jeho vysočanská realizace je však důležitá pro pochopení jeho rukopisu. Ačkoliv byla poliklinika dokončena v roce 1952, tedy v době nastupujícího socialistického realismu (sorely), její návrh vznikal již kolem roku 1947. Díky tomu si budova udržela čistého funkcionalistického ducha. Tenzer, věrný zásadám meziválečné avantgardy, navrhl stavbu lehkou, vzdušnou a logicky uspořádanou, která se nepodbízela dobovým ideologickým požadavkům na těžkopádnou zdobnost.
Budova polikliniky byla důkazem, že i takováto stavba uprostřed průmyslové zóny může mít eleganci. Tenzer kladl důraz na světlo a přehlednost. I po mnoha rekonstrukcích a modernizacích si budova stále nese svou původní důstojnost a slouží svému účelu, což je u architektury ta nejlepší vizitka kvality.
Generace stavitelů
Klíčovou kapitolu života Antonína Tenzera tvořilo jeho dlouholeté přátelství s architektem Richardem Podzemným (plavecký stadion v Podolí).
Oba architekti pocházeli z Valašska, aby po střední škole zamířili do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu do ateliéru Pavla Janáka, kde se formoval jejich funkcionalistický rukopis. Jejich spolupráce vyvrcholila v roce 1939, kdy společně založili architektonický ateliér. Toto partnerství však bylo poznamenáno válečnými událostmi – oba se aktivně zapojili do protinacistického odboje. Po prozrazení sítě v roce 1944 se Tenzer musel až do konce války skrývat. I přes tyto útrapy se jim podařilo ateliér po roce 1945 krátce obnovit, než byl jejich soukromý podnik v rámci poúnorové centralizace začleněn do státních struktur.
Nejvýznamnějším momentem, kde se jména Tenzer a Podzemný setkávají v celonárodním kontextu, je architektonická soutěž na výstavbu nových Lidic. Ihned po válce, v srpnu 1945, byla vypsána soutěž na pietní úpravu starého území a výstavbu nové obce.
Zatímco první kolo nemělo jednoznačného vítěze, porota v čele s Ladislavem Machoněm vybrala pro druhé kolo v roce 1946 dva týmy, které měly své vize sjednotit. Na jedné straně stáli vítězové František Marek a Zbyněk Jirsák, na straně druhé tým zkušených funkcionalistů: Václav Hilský, Richard Podzemný a Antonín Tenzer.
Tato skupina architektů společně vytvořila šest variant řešení. Výsledný, Zemským národním výborem schválený plán z května 1947, tak nese i Tenzerův rukopis. Nové Lidice měly nabídnout rodinné domy pro přeživší ženy a děti, přičemž urbanistické řešení respektovalo pietu původního místa, které zůstalo nezastavěno.
Symbolika místa
Dnes, kdy se tvář Vysočan radikálně mění díky nové výstavbě, zůstává Tenzerova poliklinika pevnou kotvou v historii čtvrti. Až půjdete kolem, nezapomeňte se podívat i do přilehlého parčíku k řece Rokytce. Stojí tam bronzová socha Průmysl od Vincence Makovského. Původně vznikla v roce 1938 pro Peněžní burzu, ale osud ji zavál sem. Atletická postava s ozubeným kolem tvoří s Tenzerovou poliklinikou dokonalý symbolický pár: na jedné straně síla a výkon, na druhé straně péče a kultivovanost, kterou sem vnesl architekt, jenž nikdy nezapomněl, že staví především pro lidi.
