Možná jste se setkali s dobovými reklamními materiály podniků jako ČKD Dukla, MEZ Vsetín, Totex Chrastava a dalších, které nebyly pouze v češtině či slovenštině. Nabízí se otázka: znamenalo to, že národní podniky byly orientovány i na západní trhy? Odpověď zní: ano i ne.
Je obecně známo, že většina produkce československých továren směřovala na Východ, především do Sovětského svazu. Šlo o „tradiční“ odbytiště, pro něž byla dlouhodobě vyčleňována výrobní kapacita. Ostatně i rekordman v počtu vyrobených kusů – lokomotiva ČME3 – byl určen především pro sovětský trh. Z tohoto pohledu se tedy mohlo zdát, že odbytiště byla zajištěna. Proč se tedy podniky snažily oslovovat zákazníky i na Západě, za hranicemi socialistického bloku?
Odpověď je potřeba hledat v širších souvislostech. Orientace nejen na východní, ale i na západní trhy úzce souvisela s potřebou získávat zahraniční měnu. Ta byla pro československou ekonomiku klíčová, mimo jiné kvůli nekonvertibilitě československé koruny.
Co znamená nekonvertibilita měny?
Konvertibilita, tedy směnitelnost měny, označuje schopnost dané měny být směňována za jiné měny za stanovený kurz. Tento kurz může být buď tržní, určený mezinárodní nabídkou a poptávkou, nebo administrativně stanovený, například pevně navázaný na jinou měnu.
Podle míry směnitelnosti se měny dělí na plně konvertibilní – tedy směnitelné po celém světě, jako je euro, americký dolar nebo švýcarský frank – a na nekonvertibilní, které volně směňovat nelze. Československá koruna (Kčs) patřila mezi nekonvertibilní měny v období od konce druhé světové války. Konvertibilita navíc mohla být různě omezena: rozlišovala se úplná konvertibilita, vnitřní konvertibilita (pro domácí subjekty) a vnější konvertibilita (pro cizince).
Skutečnost, že československá koruna byla nekonvertibilní, znamenala, že ji nebylo možné volně vyměňovat za zahraniční měny – ani za kurz tržní, ani za kurz pevně stanovený. Stát tak nemohl běžným způsobem získávat devizy potřebné pro mezinárodní obchod.
Hledání obchodních partnerů
Právě kvůli této nekonvertibilitě byla pro socialistické podniky klíčová schopnost exportovat zboží a služby na západní trhy, kde mohly získat tvrdou měnu přímo. Tyto devizy byly následně využívány k dovozu technologií, surovin a dalších strategických komodit, které nebylo možné domácí výrobou zajistit.
Výmluvným příkladem je druhá polovina 60. let, kdy se Československo stalo čtvrtým největším vývozcem traktorů na světě, hned po USA, Velké Británii a NSR. Traktory značky Zetor byly vyváženy nejen do Francie a Velké Británie, ale dokonce i do Japonska [kniha Obchodujeme s celým světem, s. 102].
Díky podobným obchodům byl stát schopen zajistit dovoz zboží a materiálů, po nichž existovala domácí poptávka, ale které tuzemská ekonomika nedokázala pokrýt jinak než dovozem. To se týkalo například potravin: přestože byla v roce 1970 podle statistik většina spotřeby pokryta z domácích zdrojů, některé komodity se musely dovážet. Typicky šlo o tropické ovoce, ryby nebo tabák [kniha Obchodujeme s celým světem, s. 128].
Přestože výrobky československého průmyslu dokázaly dlouhodobě konkurovat i na trzích kapitalistických zemí a hospodářství až do 70. let rostlo, postupně těchto konkurenceschopných výrobků ubývalo. Výroba se stále více orientovala na trhy, které nekladly tak vysoké nároky na kvalitu, což mělo dlouhodobé dopady na technickou úroveň i strukturu průmyslu.
Na první pohled může takové tvrzení působit odvážně, zejména v kontextu skutečnosti, že od roku 1983 směřovala většina vyrobených automobilů Škoda na západní trhy, nikoli do socialistických zemí. Tento obraz měl však i svou méně viditelnou stránku, o níž se oficiálně příliš nemluvilo. Například v roce 1977 bylo z přibližně 50 tisíc vyvezených automobilů reklamováno až 73 %. Uvedení nového modelu Škoda Favorit na konci 80. let navíc provázely opakované odklady, mimo jiné kvůli nedostatku potřebných dílů a problémům v dodavatelském řetězci.
Jinými slovy, československé hospodářství se i nadále opíralo především o extenzivní rozvoj – tedy zapojování stále většího množství pracovní síly, surovin a energie. Zatímco západní ekonomiky v téže době masivně investovaly do automatizace, výpočetní techniky a racionalizace výroby, domácí průmysl tímto směrem postupoval jen velmi omezeně. Důsledkem bylo rychlé technologické zaostávání: zatímco v roce 1966 dosahovalo světové úrovně přibližně 12 % domácí produkce, v roce 1979 už to byla pouhá 2 %. K tomuto stavu přispíval i příliš široký výrobní sortiment, který bránil specializaci a vedl k zaostávání zejména v oblasti elektroniky a přesné výroby.)
Na cestě k tržnímu hospodářství
Ekonomická situace Československa na přelomu 80. a 90. let tak nebyla příznivá. Zahraniční obchod, který byl zhruba z 60 až 80 % orientován na země RVHP, se musel v krátkém čase přeorientovat na západní trhy v důsledku rozpadu východního bloku. Šlo o zásadní a bolestivou změnu, na niž nebyla domácí ekonomika strukturálně připravena.
V tomto období došlo také k důležité změně z pohledu zahraničních návštěvníků a obchodních partnerů: byla zrušena povinná směna valut za československé koruny. Tento krok symbolicky i prakticky signalizoval postupné otevírání ekonomiky vnějšímu světu.
Nesměnitelnost československé koruny definitivně skončila 1. ledna 1991.