Když se řekne Kolbenka, většina lidí si vybaví nekonečné tovární haly, těžkou dřinu a ranní střídání směn. Oblast Vysočan a Libně však také posloužila i jako vyhledávaná filmová kulisa. Specifická estetika cihelných zdí, vysokých komínů a oprýskaných fasád vytvořila nezaměnitelnou atmosféru mnoha snímků. Víte, v jakých slavných filmech nebo hudebních klipech si tyto industriální giganty zahrály?
Snad nejslavnější filmové záběry na tehdy ještě funkční a celistvý industriální komplex se objevují v oscarovém snímku Kolja. Když hlavní hrdina v podání Zdeňka Svěráka projíždí dnešní Kolbenovou a Špitálskou ulicí, kamera zachycuje energomosty, ale také kulisu tzv. jižního bloku. V pozadí je jasně patrná charakteristická věž (na které ve své době byla rudá hvězda), tvořící symbol průmyslového podniku. Pro diváka je to dnes fascinující pohled na Prahu 9 v její syrové, předrevoluční (i raně devadesátkové) podobě, kdy tovární haly tvořily neprostupnou zeď lemující hlavní tepnu čtvrti.
Chceme-li se však v čase vrátit ještě hlouběji a spatřit autentický tep lokality na sklonku 50. let, nejcennějším materiálem je studentský snímek Než začne den (1959). Tento filmový esej zachycuje ranní cestu dělníků hromadnou dopravou přímo do bran vysočanské Kolbenky. Kamera zde neplní jen roli vypravěče, ale stává se svědkem éry, kdy tramvaje doslova praskaly ve švech pod náporem tisíců zaměstnanců směřujících za stroje.
O necelé dvě dekády později, v polovině 70. let, nabízí unikátní pohledy do nitra výroby a učňovského střediska snímek Tak láska začíná (1975). Film odhaluje nejen výrobní haly, ale i okolí přilehlé jídelny, čímž dokumentuje každodenní život „v Kolbence“.
Osmdesátá léta a vrcholnou éru vysočanského strojírenství nejlépe dokumentuje seriál Třetí patro (1985). Příběh mladého mistra v podání Lukáše Vaculíka nás zavádí do tehdejšího závodu ČKD Trakce (bývalé Aero). Divák má možnost vidět nejen exteriéry hal podél Vysočan, ale i „vnitřní život“ továrny.
S postupným útlumem výroby po roce 1989 se areály ČKD staly útočištěm pro filmaře hledající syrovou, až postapokalyptickou estetiku. Kultovní komedie Davida Ondříčka Jedna ruka netleská (2003) využila prostory bývalého závodu Aero pro scény, které těžily z tehdejší rozlehlosti hal a stavu mírného úpadku (zajímavostí je, že se lokalita ve filmu vydávala za holešovické doky). Ve stejné době zde Iva Frühlingová natáčela svůj klip k singlu „Où tu veux, quand tu veux“, kde jsou patrné záběry na jižní blok, Kolbenovu ulici i spalovnu v blízké Poděbradské ulici.
O pár let později, v roce 2008, se Bolek Polívka a Jiří Schmitzer ve filmu U mě dobrý vydávají do prostor bývalých sléváren, kde se v té době již pravidelně konaly největší bleší trhy v Praze. Syrovost lokality využil i Oldřich Kaiser ve filmu Vendeta (2011), který se natáčel v několika objektech bývalé Pragovky.
Industriální stopu Vysočan sledujeme i v moderní seriálové tvorbě. Objevuje se v Případech 1. oddělení, seriálu V.I.P. vraždy nebo v kriminálce Dáma a král, která využila unikátní prostory ventilační chodby metra vedoucí ze stanice Kolbenova směrem k Rokytce. Jednu z posledních příležitostí vidět areál Pragovky před demolicí většiny objektů pak nabídl seriál Dabing Street (2018).
Filmová historie Vysočan a Libně je vlastně kronikou proměny celého města. Od hlučných fabrik plných lidí přes tiché, chátrající haly až po moderní čtvrť, která starou industriální stopu postupně překrývá novou architekturou.
Až příště půjdete po Kolbenově ulici, zkuste se podívat pozorněji – možná právě tam, kde se zrovna nacházíte, stála jednou i filmová kamera.