Když se řekne česká moderní architektura, většině z nás se vybaví jména jako Josef Gočár nebo Pavel Janák. Často se však zapomíná na neméně důležitého Otakara Novotného. Muže, který dal Praze ikonický Mánes a naučil české domy „přiznávat barvu“ prostřednictvím režného zdiva. V tomto článku se ale podíváme jinam – na někdejší periferii, do Vysočan. Právě zde totiž Novotný zanechal stopu, která vypráví pozoruhodný příběh o naději, bídě a průmyslovém věku.
Architekt mnoha tváří
Otakar Novotný (1880–1959) byl architektonickým chameleonem – podobně jako Pavel Janák. Zatímco jiní autoři ustrnuli v jednom stylu, Novotný se přirozeně vyvíjel spolu s dobou. Byl žákem Jana Kotěry a začínal v éře secese a rané moderny. Právě on v Praze zpopularizoval krásu neomítaných cihel. Jeho Štencův dům v Salvátorské ulici je dodnes učebnicovým příkladem elegantní moderny.
Ve zralém období navrhl budovu Spolku výtvarných umělců Mánes – čistou, bílou funkcionalistickou stavbu, která přemosťuje Vltavu a působí, jako by vznikla dnes, a ne ve 30. letech minulého století.
Novotný byl intelektuál, předseda spolku Mánes a profesor na UMPRUM. Zároveň se však nebál ryze utilitárních, průmyslových a sociálních zadání. A právě to nás přivádí do Vysočan, konkrétně do ulice Pod Balkánem 2, kde v roce 1928 navrhl a realizoval Státní vystěhovaleckou stanici.
Vystěhovalectví: Sen o Americe v čekárně Evropy
Abychom pochopili význam této stavby, musíme se vrátit na začátek 20. století. Praha tehdy nebyla jen cílovou stanicí – byla především klíčovým tranzitním uzlem.
Tisíce lidí z východních oblastí republiky odcházely před bídou s jediným cílem: Amerikou či dalšími západními zeměmi. Cesta do přístavů v Hamburku nebo Terstu vedla přes Prahu. Tito lidé, často s veškerým majetkem v jednom uzlu, bloudili po městě, přespávali na nádražích a v parcích. Hygienické podmínky byly tristní, hrozily epidemie a stát tak musel jednat.
Bylo třeba vytvořit zařízení, které by fungovalo jako dočasné ubytování, lékařské prohlídky a administrativní odbavení emigrantů před jejich cestou k přístavům. Vysočany se ukázaly jako ideální lokalita ze dvou důvodů:
- Dopravní dostupnost: přímé napojení na železniční uzel umožňovalo přepravu velkých skupin bez nutnosti procházet centrem Prahy.
- Izolace: umístění na periferii, pod svahem Balkánu, poskytovalo žádoucí odstup od rezidenčních čtvrtí – z hygienických i bezpečnostních důvodů.
Otakar Novotný k návrhu přistoupil s přísnou racionalitou. Zvolil formu, která odrážela účel budovy i její industriální okolí.
Budova je postavena z režného cihelného zdiva. Novotný byl mistrem práce s tímto materiálem, ale ve Vysočanech měla cihla i ryze praktický význam. Na rozdíl od světlých omítek, typických pro nastupující funkcionalismus, byla odolná vůči agresivnímu průmyslovému spadu, sazím a prachu z okolních továren. Omítaná fasáda by zde rychle degradovala.
Po druhé světové válce se původní funkce vystěhovalecké stanice vytratila, budova však neztratila význam. V industriálním prostředí Vysočan našla nové využití jako učňovské středisko ČKD. Architektura navržená s důrazem na provozní logiku, robustnost a čitelnost se ukázala jako mimořádně adaptabilní.
Prostory, které kdysi sloužily lidem odcházejícím za prací do světa, začaly připravovat nové generace dělníků a techniků pro jeden z největších průmyslových podniků v zemi. Vznikl tak silný a symbolický příběh kontinuity práce, vzdělávání a průmyslu – příběh, který je ve Vysočanech čitelný dodnes. Dnes v budově sídlí střední škola Centrum odborné přípravy technickohospodářské Praha.